A ještě jednou k akademii

Od naší školní akademie už uběhly celé dva týdny ... na to jsem se opravdu dlouho těšila. Není ani divu - poslední týdny pro mnohé z nás byly skutečně hektické. Někteří se cítili doslova jako uzlíček nervů ... Zvládneme to vůbec? Jak to dopadne? Nenastane nějaký nezvládnutelný problém? Přijdou všichni? Neselže technika? Vyjde nám hezké počasí? Nebudeme muset nikoho nikde hledat? Tyto a mnoho dalších otázek nás provázely dnem i nocí. Všechno je zdárně za námi, všichni jsme (alespoň doufám) spokojeni se skvělým výsledkem. A najednou nám jakoby něco schází ... že by ten stres, bez něhož se taková velkolepá akce nemohla obejít? Možná, že to bude skutečně i ta trocha adrenalinu, který v dnešní době jaksi k našemu životu patří ... rozhodně mi však budou scházet ti nadšení lidé, pro které bylo vystoupení radostí, kteří svou "prací" doslova žili. Musím říci, že pro mě byli obrovským zdrojem energie. Ráda jsem pozorovala vznikající představení našich nejstarších, jejich přípravy, komunikaci, pomalu se měnící vztahy,... Málokdo by na počátku předpokládal, že si samotní žáci mohou secvičit tak skvělé číslo, jaké se "deváťákům a osmákům" podařilo nakonec předvést. Málokdo by si také asi představil, že se z těchto kluků stanou takoví "frajeři", jakými dnes jsou. Ačkoli jsme společně museli překonat mnoho překážek, díky nadšení, ochotě obětovat svůj čas a energii a také díky vzájemné důvěře jsme došli úspěšně k cíli. Chtěla bych tedy všem těmto mladým lidem poděkovat, a to jmenovitě. Samozřejmě, že na prvním místě děkuji Janě Šimíčkové, autorce celé choreografie a hlavní "šéfce" celé party, dále pak Evě Polochové, její pravé ruce, zcela spolehlivým a stále "uchechtaným" tanečnicím Kristě Filipcové, Míši Čihákové, Míši Grabinské a Katce Kaletové, všestranně nadané Nikole Matýskové a velkorysé Andree Stankové. No a následně té mužské polovině taneční skupiny, polovině, která se zase víc starala o humor, odlehčení práce, o "blbinky" - neodolatelným: Filipu Závodnému, Honzovi Hoferkovi, Albertu Habrnálovi, Martinu Kazíkovi, Pavlu Pospěchovi a Štefanu Baloghovi.
Zažila jsem s nimi spoustu legrace a bylo mi s nimi moc fajn. Někteří z nich nám na škole ještě zůstanou, současní deváťáci mi však budou opravdu chybět. A tak už mi jen zbývá popřát jim, aby se jim v dalším životě dařilo a aby zůstali stále takoví, jací jsou.
Výborně se mi  pracovalo i s moderátory celé akademie, s Kristou Syslovou a Patrikem Čejkou. Odvedli obrovský kus práce,  navíc  prokázali svůj smysl pro zodpovědnost a v neposlední řadě také neuvěřitelnou fyzickou i psychickou kondici.
Co dodat na závěr? Snad jen neskromné přání sobě i kolegům, abychom takové nadšence nacházeli ve školních lavicích i v budoucnu.

                                                                         Lenka Drahotuská